Když studovala Klára na pedagogické fakultě, častokrát si ono rčení, že hlad je nejlepší kuchař, připomínala na vlastní kůži. Na konci týdne, kdy pravidelně v pátek odjížděla z Ústí domů, neměla už žádné peníze. S poměrně malým finančním obnosem, který dostávala od rodičů, prostě nedokázala vyjít. Korunky se většinou k pátku rozkutálely tak rychle, že ani nevěděla jak. Vždy si tedy slibovala, že si naplánuje, co koupí, aby se to už neopakovalo.
A přišlo opět jedno páteční odpoledne, kdy přecházela po peróně sem a tam. Těšila se domů jako malá. Po hodině plavání jí notně vyhládlo a v peněžence prázdno. Nemohla si jít koupit něco k jídlu. Ráda by koblihu s jahodovou marmeládou, která se na ni za skleněnou výlohou menšího krámku poblíž vlakového nádraží jen smála. Ale bohužel. Chuť si musela nechat zajít.
Tu ji napadlo, že než pojede vlak, má ještě asi hodinu času. Sklonila tedy hlavu k zemi a začala hledat. Co kdyby našla peníze, nějakou tu zakutálenou minci? Kolikrát ji už viděla mezi dlážděním nebo na asfaltové cestě. Tak proč ne právě dnes, když má takový hlad a chuť?! Byla přesvědčená, že se jí to povede. Přece se říká, že kdo hledá, najde. A opravdu povedlo, asi po deseti minutách usilovného hledění na chodník a ulici, kudy procházela, našla najednou pár korun a mohla si koblihu koupit – dokonce jí obnos vyšel na koblihy dvě!
S jakou chutí se zakousla, to si dokáže představit jen ten, kdo měl někdy opravdový hlad. Takový, že mu až v břiše kručelo. Koblihy byly výborné! Jahodová náplň se jen rozplývala na jazyku a Klára se rázem ocitala v jiném světě. Někde mezi jahodami, které jí tančily před očima jako ty nejkouzelnější tanečnice. Ještě když seděla v kupé vagónu, podržela si ono krásné snění až domů. A doma? Tam už se těšila na babiččin štrúdl, pocukrovaný moučkovým cukrem, a k němu teplý čaj s medem a citrónem. Hlad je opravdu nejlepší kuchař.
